Starozákonní texty

Předlohou tohoto překladu mi byl týž hebrejský (v některých knihách zčásti amorejský) tzv. ,,masóretský[1]“ text, podle něhož je vypracována valná většina známých mi jiných překladů novější doby, text sestavený židovskými učenci z dochovaných rukopisů v 9. století našeho letopočtu; a jelikož v hebrejském písmu není zvláštních znaků pro samohlásky, (jen souhláska ,,j“ (zvaná v abecedě ,,jód“) někde značí i dlouhé ,,í“, a souhlásku ,,v“ (,,váu“) někde lze čísti jako ,,ú“ (n. v dvojhlásce ,,u“, jako např. právě ve ,,váu“ zde shora) n. ,,ó“,) a hebrejština od babylonského zajetí přestala býti živou řečí, (srov. Nech. 8: 8, pozn. 355,) zajistili správnou výslovnost vypracováním značek pro samohlásky (tečky n. dvojtečky a trojtečky a malé čárky n. jiné drobné značky pod a nad znaky souhlásek). Také zavedli přízvučná znaménka, jichž význam odpovídá významu rozdělovacích znamének (tj. teček, čárek, dvojteček, středníků atd.) v našem nynějším písmě ve větách, kde udávají vzájemné vztahy jednotlivých jejich částí.

Kde pak měli tito učenci (zvaní též ,,masórety¹”) podezření, že některé psané slovo je zatíženo chybou zaviněnou opisovačem, takže by na jeho místě mělo býti uvedeno jiné, nedovolili si souhláskovou skladbu dotčeného výrazu měniti, nýbrž zavedli v něm samohlásky výrazu, o němž předpokládali, že by na onom místě měl státi, jejž pak v poznámce pod čarou uvedli. Výraz podle jejich soudu chybný pak označili aramejským slovem ,,kethív”, tj. ,,psané”, výraz pod čarou pak nazvali ,,keré”, jež v témž jazyce značí ,,čtené”. V překladu jsem v po-známkách použil výrazů ,,psaný text” a ,,čtený text”; pokud ,,psaný text” dával jasný smysl, dal jsem mu v překladu přednost, ,,čtený text” pak jsem v textu pře-kladu uvedl tam, kde ,,psaný text” v dané souvislosti smyslu nedával anebo kde jeho skutečné znění nebylo možno odhadnouti, protože se samohlásky ,,čteného textu” k němu nikterak nehodily.